Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


beludzove_a_beludzistan_ottuv_slovnik_naucny_1888

Belúdžové a Belúdžistán

(Ottův slovník naučný, 1888)

Belúdžistán

Belúdžistán (Belúčistán) zaujímá jihovýchodní část Iránu až skoro k Indu, mezi 24° 50' — 30° 20' s. š. a 61° 20' — 70° 45' v. d. Sousedí na západě s Persií, na jihu s Indickým okeánem, na východě a severovýchodě s Indií, na severu s Afgánistánem a má na 276.510km2 a 350.000 obyvatel. Celá země je známější až od r. 1810, avšak dosud většinou je neprozkoumána.

Je to hornatina se stepmi a písčitými, pahorkovitými pouštěmi, jež jsou prorývány říčkami. Severovýchodně od řeky Lóry k východu je ohraničeno horami i nalézáme tam ve výšce 1737 m Quettu s anglickou posádkou. Jsou tam pohoří Kurkleki, východněji Takari a na východně-jižních hranicích hřbety hor Sulejmánských. Jižně od těchto táhne se po hranicích pohoří Hála č. Bráhuiské až k moři, kde končí mysem Muvárikem č. Monzem. Všecky tyto hory jsou neprostupné a průsmyků je málo; nejdůležitější jsou na severu: Bolan, jenž vede do Quetty, a Mula č. Milo (t. j. modrý) do Kelatu a Mastungu, kterýž je 96 km dlouhý a stoupá 8 m za 1 km. Vrcholy těchto hor jsou namnoze věčným ledem pokryty a k bujnému údolí indskému sestupují terassovitě ddělujíce je od belúdžistánských pouští a planin. Na belúdžistánském svahu Bráhuiských hor a dále na západ do vnitrozemí sluje kraj Džalaván, v němž nalézáme tři malé, vzdělávané roviny: Vád, Suhráb a Chozdar.

Vzdělávané a úrodné krajiny jsou též údolí v kraji kelatském, ač zimy tam krutě řádí. Severovýchodní část sluje Kačha-Gandava (hl. město Gandava), jež částečně patří k indskému údolí a je nejúrodnějším krajem celého Belúdžistánu. Severozápadně od Kelatu je území Saraván. Na jihu je hranicí okeán Indický od Muváriku až za ústí Deštu, kde počínají hranice perské. Pobřeží je ploché, z části skalnaté, horké a bez vegetace jako vápencové pohoří, jež se za ním vypíná v šířce 15 — 22 km a v délce 1930 km. Pravých přístavů není, ale jsou zde zátoky, z nichž nejlepší je u Sunmiami (severozápadně od Muváriku), odkud vede cesta přes Belu k severu. Východní kraj při pobřeží sluje Lus, dále je Arbu a Mekrán. Tento patří k nejhorčejším končinám na zemi.

Na západních hranicích jsou k jihu hory, na severu pouště a močály, v nichž jsou hranice dosti neurčité; hlavní kraj sluje Pandžgar. Splavných řek v Belúdžistánu není, jsou jen horské bystřiny v létě vyschlé. Jen na jihu jsou říčky, z nichž největší je Dešt (Došt) a Purali. Na severu dotýká se hranice proti Afgánistánu Hilmend.

Ve vnitrozemí dosti málo známém důležitá jsou pohoří Kolva na jihu a Nirvišt na severu; západně od něho rozkládá se Cháránská poušť. Hlavní město Kelat stojí ve výšce 2200 m.

Půda je jiná v horách než na pouštích, v celku však shledáváme v Belúdžistánu pouze mladší útvary.

Podnebí v Belúdžistánu je právě tak různé jako jeho půda. Na planinách je v celku podnebí středoevropské, čtvero ročních počasí, údolí jsou horká a vlhká, na pouštích pak vládne saharské vedro. Na stepích rostou pouze křoviny a stromy k palivu. Hory jsou holé, na svazích roste hlavně Pistacia cabulica (dnes Pistacia atlantica subsp. cabulica (Stocks) Rech.f., syn. Pistacia cabulica Stocks) datle hlavně v oasách, avšak i ve výškách 1100 m.

V údolích řádívají kruté bouře spojené s deštěm, a panují v nich po palčivém létu kruté zimy. Daří se v nich rýže, indych a málo bavlny. Na planinách roste obilí a ovoce jako v Evropě. Nejvíce se pěstuje pšenice, ječmen, kukuřice, sorghum, sezam, indych a luštěniny. Všude je rozšířena Asa foetida. Též mořena a olejovité stromy jsou hojné. Nejvíce však ze stromů se pěstují datle, tamaryšky, moruše, babuly, platány, ořechy, mango, sykomory, fíky a olivy. Též vínu se daří velmi dobře. Největší část půdy zabírají však pastviště, pročež také chov skotu a bravu je tam velice rozšířen.

Zvířata domácí jsou táž jako v Evropě, koní je však hojnost veliká, mimo ně i dosti velbloudů. Dále v Belúdžistáně žijí lvi, tygři, hyeny, šakalové, vlci, leopardi, divoké kočky, divocí oslové, antilopy, zajíci, horské kozy, želvy, ryby; tyto jsou v přímoří hlavní potravou.

Z nerostů sluší jmenovati železo, olovo, cín, měď, v Džalavánu zlato a stříbro, jižně od Kelatu antimon, dále síru, ledek, salmiak, salnytr a kamennou sůl.

Obyvatelstvo

Obyvatelstvo je různého původu. Nejhojnější jsou Belúdžové, kteří přišli od západu a jsou íránského původu, silně však smíšeni s Tatary. Jejich řeč je příbuzná s kurdštinou (srv. mluvnice od Mocklera [1877] a Gladstonea [1880] . Obývají hlavně západní a severní končiny. Nejdůležitější kmeny jejich jsou Nharuové na západ od pouště, částečně v Nuški a Seistánu. Jsou nejotužilejší, nejstatečnější a nejloupeživější ze všech Belúdžův.

Dále jsou Rindhové a Magázové (hlavně v Kačha-Gandavě). Jsou temnější pleti, ale slabší a méně divocí než Nharuové. Dále jsou Sanguráni a Tavkijci; tito jsou smíšenci.

Všichni Belúdžové jsou hezcí, silní, otužilí, stateční. Jejich veliké nohy, široká chodidla, nízké čelo, tupý nos, bohaté, ale tvrdé vlasy a brada, což vše zvláště u kočovníků je význačné, jsou svědectvím, že v žilách jejich koluje dosti krve mongolské; výrazem prý se zvláště Kirgizům podobají. Životem podobají se Afgánům. Žijí v nevázanosti oddáni jsouce hlavně loupeži a lovu. Jinak zaměstnávají se pastvou bydlíce ve stanech plstěných(gedau), nebo, jsou-li usedlí, v hliněných chýžích. Několik stanů dohromady tvoří chél. Jeho náčelník slove serdár a poddanství jeho vrchnímu zeměpánu, kelatskému mírovi (knížeti), je nepatrné.

Z povahy Belúdžův vytknouti sluší odvážnost, lstivost, ale chválí se jejich pohostinnost. Jsou nevzdělaní a zakořeněna je u nich krevní msta.

Náboženstvím jsou šiité. Oděvem je jim modrý svrchní šat na způsob košile, spodky široké buď z téže látky nebo strakaté. Na hlavě mají zvláštní čepici, o svátcích turban. Ženy odívají se skoro stejně s muži. Za zbraň jim slouží ručnice, dýka, meč, kopí a štít. Zábavou je jim tělocvik, házení kopím a tanec mužů.

Druhým hlavním obyvatelstvem jsou Bráhuiové, obyvatelstvo původnější, příbuzné s dekkanskými Dravidy; liší se od Belúdžův menší postavou, řídkými vousy, lepšími mravy, náboženstvím (jsou sunnité), větší náklonností k životu usedlému.

Bydlí v kraji kelatském a na východě. Dělí se podle vesnic (tumán).

Lamrové či Namharové, obyvatelé Lusu, jsou příbuzní s indickými Arejci, jazyk jejich je příbuzný sindhí. Jsou pastevci, ale zabývají se i tkalcovstvím, úpravou plsti a provaznictvím. Fysicky podobají se Rádžputům a Džatům, jichž v Belúdžistáně též žije několik kmenů, zabývajících se orbou.

Mimo to setkáváme se v Belúdžistáně s Indy a Afgány, jmenovitě v Kelatu, kdež provozují obchod.

Devahrové jsou uprchlíci perští a zdržují se hlavně u dvora mírová; jinak jsou dobromyslní rolníci.

Po celé zemi konečně setkáváme se s Lury; jsou u ostatního obyvatelstva v opovržení a jako naši cikáni se potulují porůznu jako hrnčíři, hudebníci, provazníci, kramáři.

Jak z líčení obyvatelstva vyplývá, je zaměstnání jeho hlavně pastevství, poněkud orba. Za to průmysl je zanedbán.

Cukru dobývají v okolí Bely ze třtiny, a Asa foetida hojně se sbírá. Doly na zlato a stříbro zařizují se podlé vzorův indických. Zbraně se sice zhotovují v Kelatu, ale lepší se kupují od Evropanův.

Obchod vedou karavany, jejichž vůdci bývají Bráhuiové hlavně z rodu Momoši. Od r. 1880 vede vojenská dráha anglická od Rohri na Indu až k Sibi na severní hranici a dále ke Quettě. Z Belúdžistánu se vyvážejí koně, kůže, datle, obilí, hedvábí, olej, indych, borax, salnytr a t. d. a dováží se tam ocel z Kábulu a Chorásánu, bílé látky a turbany ze Seistánu, tabák, betel, opium, káva, porculán, různé výrobky kovové a tkané z Indie.

Zařízení Belúdžistánu je monarchické, despotické je potud, že každý náčelník vládne neobmezeně svým poddaným. V době války je však kelatský mír vrchním pánem a má 10.000 jezdcův a 20.000 vojska nepravidelného. Jeho příjmy jsou naturálie a dávky obchodníkův, i páčí se na 400.000 zl. Část území, pobřeží od Gvadaru k ústí Doštu, patří státu Ománu či Maskatu v Arábii.

Dějiny Belúdžistánu

Dějiny Belúdžistánu sahají do dob Alexandra Vel. Jestiť Belúdžistán stará Gedrosie, jejíž hlavní město Pura leželo na západě. V X. stol. za sporů Seldžúkovcův a Gaznavovců šířili se Belúdžové na východ, avšak Kelat zůstal dlouho v držení starších obyvatelů, příbuzných s indickými Arejci.

Tito však jsouce tísněni od Afgánců povolali na pomoc Kumbura, náčelníka Belúdžův v Pandžgaru, kterýž přišed sám se zmocnil vlády v Kelatě okolo r. 1500. Nová říše kelatská brzy se musila podrobiti panovníku delhickému v pol. XVI. stol.; r. 1738 Nádir-šáh zmocnil se Kelatu, ale ponechal vládu starému rodu Kumburovcův a potvrdil Násir chána r. 1739 za samostatného panovníka.

Tento dobře vládl, nemohl však zabrániti, aby r. 1779 neodpadl Sind od Belúdžistánu. Po jeho smrti (1795) nastalo bezvládí, jehož Peršané uživše zabrali kus území. Při tažení proti Afgánistánu r. 1841 zabrali Angličané Kelat, ale pravého panovníka ponechali, avšak roku 1854 učinili smlouvu, jež jim dovoluje míti v Belúdžistáně a zvláště v Kelatu své posádky. Mimo to uzavírají Angličané smlouvy i s jednotlivými náčelníky kmenů.

R. 1857 nastaly kruté boje o trůn kelatský, mír Chodábád byl vypuzen a nastoupil zase až r. 1864. R. 1872 musilo se postoupiti kus území Persii a hranice byly upraveny anglickou kommissí pod gen. Goldsmidem, Kelat dostal anglického residenta, a r. 1880 otevřena anglická vojenská dráha.

Literatura

  • POTTINGER, Travels in Beloochiatan (1816) https://archive.org/details/travelsinbelooc00pottgoog
  • MASSON, Natrative of various journeys in Beloochistan (1842)
  • MASSON, Narrative of a journey to Kelat (1843)
  • BELLEW, From the Indus to the Tigris (1874)
  • MACGREGOR, Wanderings in Beloochislan (1882)
  • SPIEGEL, Altêrân’s Alterthümer (1872)
  • ELPHINSTONE, The history of India (1867)
beludzove_a_beludzistan_ottuv_slovnik_naucny_1888.txt · Poslední úprava: 28. 08. 2015 17:51 (upraveno mimo DokuWiki)