Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ludvik_armbruster_tokijske_kvety

Ludvík Armbruster – Tokijské květy

2. Podle hrobu vědí, jakého jsou náboženství

Jakou má v současném Japonsku pozici širší rodina? Je to pořád ono zázemí, z něhož se odvíjí život?

Japonci zdědili po čínském konfucianismu úctu k předkům, taje stále živá. Jinak se ovšem v Japonsku mnohem víc než u nás vylidňuje venkov. Snad všichni mladí směřují do velkoměst. Ve Francii je centrem Paříž, všechny důležité věci mají svoje kořeny tam nebo se tam prezentují. Německo má jinou historii, ve středověké Římské říši měly šlechtické rody svoje državy, tudíž je tam dnes celá síť středně velkých měst. V Japonsku mají takovou - nazval bych to dvoupólovost; je tam Tokio a pak Ósaka s Kjótem. Největší japonský ostrov Honšú se dělí na Kansaj a Kantó. Kan znamená předěl, oblast Kansaj leží na západ od předělu, Kantó na východ. Stará japonská kultura se rozvíjela v Kansaj. Císařské dvory se v nejstarších dobách po smrti císařově stěhovaly jinam, stěhovalo se celé město. Souvisí to s šin-toistickým postojem k smrti: mrtvý znamená nečistý. (Třeba hřbitovy jsou dnes v Japonsku až na malé výjimky buddhistické.) Do tohoto prostředí vstoupil čínský konfucianismus, který má velmi hluboké vztahy k předkům. Jeho vyznavači mají v domácnostech oltáříčky, kde předkům přinášejí dárky, podstrojují jim rýžové koláče, zapalují kadidlo… Až po příchodu konfucianismu se císaři na delší dobu usídlili v Nara, kde jsou nejstarší japonské chrámy.

A když se později přestěhovali do dnešního Kjóta, už tam spustili kotvy.

Jaká je souvislost se zmíněným stěhováním do velkoměst? Když přišla restaurace císaře Mejdži a skončilo dvě stě padesát let vojenské vlády, císař pán se přestěhoval z Kjóta do Edo a přejmenoval je na Tokio. Slovo kjó znamená metropole, tento znak zůstává i v názvu nového sídelního města a k tomu se přidala předpona tó - znak pro východ. Tokio (vyslovuje se Tókjó) je tedy východní metropole. Jak se lidé kolem těchto dvou měst víc a více shromažďují, proměňuje se těch pět set kilometrů mezi Tokio a Kjóto pomalu, ale jistě v obrovskou megalopoli. Je otázkou času, kdy se obě města spojí při pobřeží jedinou zástavbou.

A venkov se vylidňuje.

Přesto k němu mají Japonci silný rodový vztah a na dušičky - to znamená 15. srpna nebo v některých končinách 15. července - , kdy se duše předků vracejí domů, kam patří, jedou sem i ti živí. Jedou domů. Domů přitom znamená místo, odkud rodina pochází. Japonci jezdí do těch míst dvakrát za rok, podruhé na Nový rok, který se v Japonsku slavíval celých čtrnáct dní.

Kdy je mimochodem Nový rok?

Prvního ledna, oni se přizpůsobili našemu kalendáři. Starý čínský kalendář byl posunutý ještě víc než náš juliánský. To se zrcadlí ve staré japonské literatuře velmi paradoxně, po přijetí našeho kalendáře se tam roční období opěvují s velikým zpožděním. Takže na Nový rok a japonské dušičky obon je celý národ, tedy 123 milionů lidí, v pohybu. Všichni jedou domů a na silnicích se tvoří šedesátikilometrové kolony. My misionáři v těchto dnech raději nikam nejezdíme.

To se vrací „domů„ i ta generace, která se už narodila v oné megalopoli?

Oni v ní nejsou doma, tam jenom bydlí. Každý ví, kam patří, i administrativně má každý Japonec svoje honseki, místo, kde má, jak bychom řekli v Evropě, domovské právo. To mají všichni v úctě a tam, kde jejich rodina před generacemi sídlila, se nadále shromažďují. Jenže japonská vesnice je vesnicí rolníků, kteří obdělávají zatopená rýžová políčka, nebo rybářů anebo obojí. Aby měli rýži, musejí umět dobře zacházet s vodou. V Japonsku prší třikrát víc než u nás, ale poněvadž celé Japonsko tvoří hory (kromě tří nížin už dávno zastavěných městem), leží rýžová políčka na svazích a voda stéká z toho horního k tomu níže položenému. Taková vesnice může fungovat jedině tehdy, když žije v soudržnosti a o vodu se dělí. To je zřejmě sociologická páteř společenství kolem šintoistického chrámu. Dokud budou pěstovat rýži, budou Japonci šintoisté.

Kdo ta políčka obhospodařuje?

Prarodiče. Svou práci již zmotorizovali, na malých políčkách mají malinké stroje, které sázejí rýžové sazeničky. Když venkovan opustí svou vesnici, opustí zároveň celý svůj duchovní prostor a tradiční kulturu, ta ve městech mizí. Bydlí v činžácích a navzájem se neznají. Na venkově se dodnes nezamyká, vždycky je někdo ze sousedů doma, kdežto ve městě za sebou Japonec zabouchne a důkladně zamkne. Připadá mi to, jako když se seče louka u potoka, část trávy spadne do koryta a voda ji odnáší pryč. Tak i oni ve velkoměstech přicházejí o své náboženství. U nás se říká, že Čechy jsou ateistická země, totéž se dá ovšem říct o Japonsku. Je to důsledek industrializace a urbanizace.

Takže vztah k předkům je náhradou ztraceného náboženství?

Tak bych to neřekl. Oni sami dobře nevědí, proč tam jezdí. Nevědí, ale „musejí“ to dělat. Svoje předky, jejich dušičky, přijmou do své blízkosti, pohostí je, i sami sebe pohostí, a když svátek končí, vypravují duše předků na malých lodičkách se zapálenou svíčkou po vodě dolů z hor k moři. A za rok se dušičky - a živí za nimi - zase vracejí. Je to hezký zvyk, viď?

Když jde o kulturní záležitosti, jsem samozřejmé proti takovému monokauzálnímu vysvětlování. Příčin bývá vždycky mnoho. Že Japonci přišli o víru svých předků, má taky různé důvody. Nicméně ve velkoměstech jsou jako bezdomovci. Ne že by neměli kde bydlet, ale nikam nepatří. A to je živnou půdou pro vznik nových náboženství a sekt. V Česku je situace jiná, tady se spíš venkov urbanizoval. Proběhlo to během čtyřiceti let za bolševika, kdy se rolníci nucené spojili v družstva a městský život se pod vlivem televize přestěhoval na venkov.

Jak v japonské megalopoli fungují rodinné a mezigenerační vztahy?

Kolem tokijského zálivu, kde bylo historické Edo, je dnes slitina čtyř velkoměst, jedno přechází do druhého, jejich hranice jsou jenom čáry na mapě. Je to ještě Čiba, nebo už Tokio, Kawasaki či Jokohama? Žije tam dohromady třicet milionů lidí, bydlí v patnáctipatrových obytných domech v maličkých bytech. S jedním dítětem se tam snad ještě vměstnají, s druhým už ne. Na venkově spolu žily nejméně tři generace, ve velkoměstech dnes nanejvýš dvě. To znamená, že prarodiče buď zůstali na vesnicích, nebo končí v ústavech a domech pro seniory. Mezigenerační provázání jednoznačně chybí.

Udržují spolu aspoň kontakty? Navštěvují se?

Ano i ne, záleží na jednotlivých rodinách. Stejně všichni -i v těch velkoměstech někde ve třináctém poschodí - sní sen o tom, že si jednoho dne koupí pozemeček někde za městem, kde budou mít svůj dřevěný domek a malou zahrádku kolem. Říkali mi, že jsou šťastni jenom tehdy, když mohou položit dlaň na zem. Dotknout se hlíny v tom třináctém poschodí nemohou. A tak je celá nížina kolem velkoměst pokryta domkáři. Do měst dojíždějí za prací a komu trvá cesta do práce vlakem hodinu, je považován za šťastného.

Představ si, jak to pak vypadá ve středu Tokia, kde je každé ráno v pohybu několik milionů lidí. Studenti si přivydělávají tím, že cpou lidi do vagonů. Panuje takový provoz, že vlaky jezdí každé dvě minuty nebo ještě častěji. A když na podzim začnou lidi chodit v kabátech, nastane problém: tolik se jich do vozů najednou nevejde…

Mluvil jsi o oltáříčcích předků. Jsou jen na venkově, nebo i v tom třináctém patře?

I ve třináctém patře. I tam položí Japonec rýžový koláč, nasype kadidlo, zapálí vonné tyčinky. A pak zazvoní na zvoneček, aby si předek všimnul, že se modlí. Nebo neza-zvoní, ale zatleská.

Aby upoutal božstvo. Aby se ohlásil. V chrámech jsou velké zvonce, příchozí chytne lano a zvoní, aby pánbíček věděl, že tam je a má něco na srdci. Jeden z našich otců jezuitů se ještě před válkou šel podívat do chrámu, který postavili pro císaře Mej-dži, poněvadž když císař umře, je taky pánbíčkem. Zeptal se jednoho takového, který právě tlesknul: „Promiňte, vy se modlíte za císaře, anebo k císaři?„ A Japonec na něj zíral, vůbec nepochopil, nač se ptá. Někteří filosofičtí antropologové to možná chytili za správný konec, když říkají, že ve starověku byl nejdřív kult a teprve pak se k němu vytvořila legenda. V Japonsku to skutečné tak funguje. Oni vědí, že musejí jít na dušičky domů, ale když se jich zeptáš proč, přivedeš je do rozpaků.

Je to možná i neslušná otázka, ne?

Řeknou si: „Co to ty cizince napadá…“

Fungují duše předků v konkrétní podobě, je to třeba zemřelá prababička? Maji ty duše nějakou přímluvnou sílu? Asi ne. Víš, to jsou sekundární věci. Oni se nám smějí, že my Evropané toužíme v náboženství pořád něco rozumem analyzovat, rozebírat a chápat. Japonci o nás říkají, že máme tak velkou hlavu, že ani neprojdeme dveřmi. Když oni se modlí, chtějí se hlavně vyprázdnit, nemyslet na nic, kdežto my se pořád snažíme Pánu Bohu něco vysvětlovat. Členové náboženských skupin jsou v Japonsku registrovaní na ministerstvu kultury a vzdělávání. A je tam registrováno víc členů náboženských společností, než je Japonců. Oni jsou většinou jak buddhisté, tak šintoisté, někdy ještě i křesťané, a já nevím, co ještě. Na naší katolické univerzitě v Tokiu nás při přijímacích zkouškách zajímala náboženská příslušnost našich studentů a do dotazníku jsme zařadili kolonku náboženství. Byl jsem desítky let přísedícím na zkouškách a udělal jsem tu zkušenost, že osm z desíti studentů a studentek bez váhání napsalo náboženství žádné.

A přitom jsou registrovaní buddhisté a šintoisté.

Někteří napsali jméno nějaké buddhistické sekty. Další napsali křesťanství - to znamenalo, že jsou evangelíci, jiní napsali katolictví. A když jsme se jich ptali, jak se dostali ke křtu, vykulili oči: „To musím být pokřtěný?„ Když jsme se vyptávali těch, co napsali šinšú nebo džódošinšú nebo zen, zjistili jsme, že oni víru vůbec neberou tak, že by měli třeba jako zenoví buddhisté v něco konkrétního věřit. Šlo o to, že mají svoje rodinné hroby u zenového chrámu a musejí za ně platit. To podle hrobu vědí, jakého jsou náboženství.

Vida, přece jen něco tradičního.

No… Oni se většinou žení a vdávají šintoisticky, kdežto pohřbívat se nechávají buddhisticky. Ne že by měl buddhismus zvláštní zájem o posmrtný život, ale japonští buddhisté už dávno objevili na japonském trhu tuhle díru. Pohřební ústavy jsou zkrátka buddhistické. Mnohde se buddhistický mnich v rodině objeví tehdy, když někdo umře.

Poprvé?

Ano. Proto buddhistický mnich ve svém stejnokroji nesmí do nemocnic, poněvadž jeho přítomnost znamená smrt. Ani v Čechách někde nechtějí nemocničního kaplana.

Na japonských svatbách ale duchovní bývá.

Sňatek v šíntoistickém chrámu není ani tak smlouvou mezi ženichem a nevěstou, jako spíš mezi penáty obou rodin. Penáti jako nebeští ochránci a předkové rodiny jsou ti, mezi nimiž se sňatek dohaduje. Když se můj asistent na filosofické fakultě ženil, samozřejmé šintoisticky, pozval nás na obřad. Do chrámu nás nepustili, to je jen mezi penáty rodin, šli jsme pak až na hostinu. Dokud japonské rodiny držely pohromadě, fungovalo to. Teď se to rozmělňuje. Romantická láska na život a na smrt je spíš téma z klasické japonské literatury. Ženili se a vdávaly z romantické lásky, jejich rodiny s tím nesouhlasily, a když nemohli vytvořit rodinu tady na zemi, rozhodli se ji vytvořit po smrti - snoubenci společně spáchali sebevraždu šindžú. Způsob takových sebevražd byl tradiční: třeba skok do jícnu sopky. V Japonsku máme několik sopek, kde je dole vidět žhavá láva, jedna z nich je na ostrově Óšima blízko tokijského zálivu. Snoubenci tam jezdili lodí a kupovali si jen jízdenku na cestu tam.

To je skutečnost, nebo spíš literární fabulace?

Ona má literární fabulace zase vliv na to, co lidé dělají… Nebo se v Japonsku skáče do vodopádů, mají různé recepty.

Přesto jsou to alespoň romantické sebevraždy, oproti těm evropským.

Dnes se už skáče spíš pod vlak a to je velmi nechutné. Nejlépe ve chvíli, kdy je na železnici nejvétší nápor. Na stanicích byly před více než deseti lety instalovány světlené tabule, které občas cestujícím oznamovaly, že na lince vznikla nehoda, do níž jsou zapojeni lidé.

Což znamenalo sebevraždu.

Ano, někdo skočil pod vlak. Do sopek se ale pořád skáče taky. Společnost to přitom přijde na velké peníze - sebevrah totiž nespadne až dolů do lávy, tělo se zachytí někde v úžlabinách a turisté se chodí na mrtvoly dívat. Úřady pak nebožtíky složitě vytahují ven.

Dřív tedy bylo manželství z lásky v Japonsku výjimečné. Kdyby bylo běžnější, těžko by se kolem toho vybudoval takový kult smrti.

Dohazovač byla zcela regulérní živnost. Taková starší paní měla celé katalogy vdavekchtivých dívek s fotografiemi a curriculum vitae. Přijdeš, podíváš se, vybereš si. Ti dva se pak sešli na domluvené schůzce. Nevěsta měla právo říct ne a dohazovačka nabídla muži někoho jiného, dokud se nesešel pár, kde oba řekli ano. Takto se dávaly dohromady rodiny s určitým souměrným ekonomickým pozadím, z jedné společenské třídy, což potom docela dělalo dobrotu. Dost často, když pan manžel přišel do let a potřeboval si dokazovat, že je ještě mladý, našel si nějakou druhou, alternativní ženu. Pokud na to měl, pronajal pro ni nějaký byteček a docházel tam za ní.

A jeho manželka o tom věděla.

Ano a ty rozumné to jaksi vydržely, poněvadž to nebyla permanentní záležitost. Nerozumné z toho udělaly aféru a rozváděly se. Taková byla v Japonsku patriarchální společnost; říká se, že to byl ráj mužů, kdy si chlap dělal, co chtěl, kdežto od ženy se vyžadovala věrnost, čistota, skromnost…

Někde jsem četl, že ideální manželkou pro úspěšného obchodníka z velkoměsta byla panna z venkova a že byli vysíláni poslové, aby dotyčnému takovou nezkušenou dívku, neznalou světa, přivedli. Tu pak mohl spolehlivě ovládat.

Dívky k tomu byly v dobrých rodinách přímo vychovávány. Nebylo to nicméně tak, že by byly úplné otrokyně, mnohdy to uměly narafičit, aby si muž myslel, že rozhoduje, ale ve skutečnosti ho k tomu rozhodnutí dovedla ona. Manželky některých mých kolegů na univerzitě prosadily, že mužův plat půjde na bankovní konto, které ony ovládají, a manželovi pak dávaly jen kapesné. Když ten pedagog někde udělal přednášku navíc, žadonil: „Prosím vás, neposílejte mi to na konto…“

Zádrhel je v tom, že pokud se za Japonce provdá třeba česká dívka, takovou výchovu nemá a strašně trpí, když se probudí do reality japonské společnosti. Takových osm z deseti manželství, kdy si Evropan ka vezme Japonce a chtějí žít v Japonsku, končí rozvodem. Když se za mnou přijdou mladí lidé před svatbou poradit, radím jim velikou obezřetnost, to kulturní zázemí je příliš rozdílné. Japonec se snadno zakouká do blonďaté modrooké Evropanky, ale když potom zestárne, očekává, že mu bude manželka vařit tak, jako to dělala jeho maminka, že o něj bude tak pečovat, jako se ona starala o otce. A to evropská nevěsta nedá dohromady.

Obráceně by to mělo větší šanci?

Když se Japonka provdá za Evropana a žijí v Evropě nebo ve Spojených státech, funguje to zpravidla skvěle. Ona má výchovu jak být vzornou manželkou a život na Západě pro ni znamená sociální vzestup. Pro Evropanku naopak přestěhování do Japonska znamená sociální propad. Taková paní inženýrka se třeba v Japonsku dozví, že nepřichází v úvahu, aby pracovala; bude doma u dětí, v tom třináctém poschodí, v malém bytě, až z toho dostane neurózu a vrátí se domů.

Takže žádná rovnost mezi pohlavími ať už v rodině, v zaměstnání či společenském uplatnění v Japonsku zkrátka není.

Nebyla. Teď se to mění, je to v pohybu. Naše univerzita je koedukační. Když jsme tam před několika desetiletími dělali pro studenty prvních ročníků pobyt na horách, aby se lépe poznali a my je mohli uvést do vysokoškolského života, večer, když se jedlo, pilo a zpívalo, objednali si kluci pivo, kdežto dívky džus. V posledních letech je to spíš obráceně - holky si dají pivo a kluci klidně ten džus.

V japonských velkoměstech existuje velmi silná sounáležitost pracovníka s firmou, která ho zaměstnává; vyprávějí se o tom celé legendy. Nenahrazuje tento vztah tak trochu chybějící rodinu, onu neschopnost v rodině komunikovat a prožívat spolu věci?

Říkal jsem z legrace, že japonský kapitalismus, který se tam po druhé světové válce rozvinul, je takový feudální kapitalismus. Jako se od věrného poddaného samuraje očekávalo, že bude pro svého pána žít i umírat, zaměstnanci začali žít a umírat pro firmu. A ta firma se jim starala o rodinu, organizovala pro ně dovolené, skromné a krátké, ale pro celou rodinu. A když někdo vstoupil do nějaké velké dobré firmy, jako je třeba Mitsubishi, Mitsui, Toyota…, byl zaopatřen na celý život. Ve firemním žebříčku postupoval nahoru, v pětapadesáti šel do penze a kromě důchodu dostal ještě odstupné, které mu umožnilo začít novou existenci.

Konečně si mohl koupit ten vysněný domeček.

Třeba si koupil domeček nebo si otevřel malou restauraci. V letech, kdy jsem v Japonsku působil, panoval proporční rozdíl mezi kariérou tam a ve Spojených státech. Když někdo v Japonsku jednou dvakrát změnil zaměstnání, byl chápán jako nespolehlivý člověk, horko těžko pak nacházel dobré místo. Kdežto ve Spojených státech se každý snažil někde začít, něco se naučit a odkoukat a pak to uplatnit v jiné firmě. A zase znovu. Šplhal tam po úplně jiném žebříčku. A když nezměnil třikrát čtyřikrát za prvních sedm osm let svého zaměstnání práci, byl vnímán jako nekňuba. Stěží potom našel dobré zaměstnání. Někdy kolem roku 2000 se Japonsko dostalo do hospodářské recese, říkali tomu, že praskla bublina, a tenkrát poprvé začaly japonské firmy propouštět. To byla dosud neslýchaná věc. Když už firma musela výjimečně někoho propustit, cítila se morálně povinna opatřit dotyčnému pracovníkovi jiné zaměstnání. A teď začali propouštět a starej se sám o sebe. To otřáslo celou strukturou tamní společnosti.

Dokázala tedy taková starostlivá firma nahradit pracovníkovi rodinu?

Japonci se začali ženit a vdávat v katolických kostelích, naši bývalí studenti mívali rádi svatbu u nás a my na ni byli často zváni. Nemohl jsem na svatebních hostinách nejednou neslyšet, jak ředitel pobočky, ve které ženich pracoval -ředitel byl pochopitelně hlavním hostem svatby -, v proslovu vysvětloval manželce, že pro novomanžele ode dneška platí, že na prvním místě je firma, na druhém místě je firma, pak dlouho nic a pak přijde na řadu firma; teprve potom rodina.

To řekl přímo na svatební hostině?

Ano a všichni pokyvovali hlavami.

Takže pracovník má víceméně v popisu práce rodinu zanedbávat.

Po druhé světové válce bylo Japonsko úplné vyřízené, rozbombardované, vyhořelé, bez práce. Japonci si mysleli, že už nikdy nebude dobře. Ale pak, když se Číny zmocnil Mao Ce-tung, začali mít Američani o Japonsko zájem. Pochopili, že na druhé straně Tichého oceánu je japonské souostroví, a když to tam vezmou pěkně do ruky, Čínu od oceánu odetnou. A začali Japonsko podporovat. Dalším důvodem vzestupu byla korejská válka. Korea, Vietnam, Německo a Rakousko byly v roce 1945 rozdělené mezi Rusy a Američany. Tak jako v Evropě začal Sovětský svaz jeden po druhém okupovat východoevropské státy, vpadl v Asii pan Kim ze Severní Koreje do té Jižní. Tenkrát proti němu Spojené národy postavily armádu, nejpočetněji byli zastoupeni Američané. Pak do bojů na straně Severu vstoupila Čína. Tedy, Čína sama jako země neměla s konfliktem nikdy nic společného, ale její dobrovolníci se začali hrnout ve statisících a čistě „náhodou„ s sebou měli těžkou vojenskou techniku, tanky a letadla. Jeden čas ti „dobrovolníci“ vytlačili Spojené národy, až jim zbylo jen předmostí u Pusa-nu. Tehdy udeřil MacArthur, vylodil se u Soulu, zmáčkl protivníka do kleští a Sever nestačil utíkat. Tenkrát tam padlo mnoho Američanů. A taky se rozbilo mnoho tanků, letadel a vozidel. Co s nimi? Vozit je přes Tichý oceán do Kalifornie opravit a zase zpátky, nebo to raději opravit v Japonsku hned vedle? Američané se rozhodli pro japonské řešení, a to byla náramná injekce pro tamní továrny. S desetiletým zpožděním udělali Japonci Wirtschaftswunder, který dokázali Němci.

Japonští mužští se tenkrát opravdu udřeli, chodili do práce dřív, než rodina vstávala, a vraceli se domů večer, když už všichni spali. Žertuje se, že se v neděli děti ptaly: „Maminko, kdo je ten pán, co u nás bydlí?„ Celá jedna velká generace vyrostla de facto bez otců. To je velký sociologický problém, poněvadž ti otcové pak už vůbec neměli svým dětem co říct. Japonská ideologie se zhroutila kapitulací na konci války a firmy, když zase začaly fungovat, jim nahrazovaly nejen rodinu, ale někdy snad i tu ideologii. Japonci potřebují někam patřit a pracovní tým ve firmě pro ně znamenal životní elixír.

Jak se Japonec chová, když je sám, bez kolektivu?

Je to vidět i v Evropě, kde se rozmnožují japonské továrny. Když je tam devět Japonců a pracují společně, tak se i ty zlaté české ručičky musejí hodně namáhat, aby s nimi držely krok. Když ale zůstane Japonec sám, je bezradný. A taky je všeho schopný. Taková zvěrstva, co za války prováděli v Mandžurii a na Filipínách, by nikdy v kulturní situaci u sebe doma neudělali; tady jim ale chyběl osobní kompas. To dodnes zůstává brzdou naší křesťanské misie.

Když se nám podaří pokřtít celou japonskou rodinu, má to výdrž, zatímco když pokřtíme jednoho osamoceného Japonce, chybí mu pak vůle prosadit si mezi ostatními své mínění. Ta obtíž funguje i ve snaze japonských rodičů–katolíků předávat svou víru dětem. Málokterý ze 400 tisíc japonských katolíků má mezi těmi 123 miliony obyvatel šanci chodit do katolické školy. A když mladý křesťan nastoupí do běžné japonské školy, spolužáci ho nepřijmou, poněvadž je jiný. Dítě přijde domů a pláče: „Maminko, cos mi to udělala, žes mě dala pokřtít?“

Takže příslušnost k nějaké skupině - ať už školní, náboženské, pracovní či rodinné -je pro Japonce dominantní.

To ano.

Je zvláštní, že přitom mají takový obdiv k americké pop-kultuře, pěstují ve velkém karaoke a podobné hrůzy…

V tom bych s tebou nesouhlasil. Oni nemají obdiv před americkou kulturou, jestli něco obdivují, tak kulturu evropskou. Často řeknou: „Američani žádnou kulturu nemají, ti mají jen civilizaci.„ Tenhle ambivalentní postoj k Američanům vychází z toho, že s nimi prohráli válku -poprvé v dějinách bylo Japonsko obsazeno cizí mocí. Ale na druhé straně americká okupace byla možná ta nejhu-mánnější okupace v dějinách. Víme, jak se chovala ruská okupační armáda v Československu. A to ještě nebylo to nej-horší, v Rakousku nebo v Německu se stěhovaly na Východ celé továrny, koleje se odšroubovávaly a vozily do Ruska. To když Američané přišli do Japonska a viděli, jak lidé umírají hlady, začali je živit. Nejen že všechno, co americká okupační armáda potřebovala, si dovezla z domova, oni začali rozdělovat Japoncům rýži. Neuvěřitelné! A tohle jim Japonci dodneška nedovedou odpustit.

Odpustit?

Odpustit.

Že je urazili svou pomocí?

Cítili se americkou velkorysostí pokořeni. Nejdřív jim imponovala jejich kuráž. Když Japonsko kapitulovalo, Mac-Arthur přiletěl snad druhým letadlem, které do Japonska dorazilo. Přistál na vojenském letišti asi třicet kilometrů od středu Tokia. Všude kolem po zuby ozbrojení japonští vojáci a on vykročil z letadla mezi ně - mohli ho rukama zabít, ale místo toho se postavili do špalíru zády k němu, jako to dělali panu císaři.

Zády?

Japonec nesměl na císaře pohlédnout. I letec, který nedopatřením přeletěl přes císařský palác, spáchal sebevraždu, protože stín jeho letadla mohl padnout na císaře. A oni teď amerického generála přijali s císařskou poctou. V Japonsku je živá tradice šógunů, vojenských mocipánů, a jejich rytířů - samurajů, v jejímž rámci se ctila kuráž a odvaha. Když ji prokázal MacArthur, cítili k němu respekt. Komunisti se po válce pokoušeli udělat v Japonsku převrat, vyhlásili generální stávku, začali zapalovat automobily… MacArthur generální stávku jednoduše zakázal a bylo po ní. Ctili ho, viděli v něm posledního šóguna. Když začali v korejské válce postupovat Číňané a vytlačovali Spojené národy, chtěl MacArthur na řece Jalu shodit několik malých atomových bomb, aby nemohly z Číny proudit další posily. Načež prezident Harry Truman Doug-lase MacArthura přes noc odvolal; správně usoudil, že atomové války není vhodné pěstovat. Nevím, jak se to odvolání mezi Japonci rozkřiklo, ale udělali mu špalír od jeho oficiální rezidence až na letiště. Takový kus feudální úcty k němu cítili. Na druhé straně dodnes Američanům neodpustili, že je tenkrát živili. Japonci sami se jako okupanti chovali hrůzně a tenhle laskavý přístup je pokořil. Američanům se za to mstí tím, že jimi opovrhují. Přitom jsou si dobře vědomi, že celá jejich hospodářská prosperita je na USA závislá. Je to ambivalentní vztah.

I onen americký individualismus je součástí toho opovržení?

Individualismus by v podstatě chtěli taky, poněvadž v Evropě je takový hezký. Ale chybí jim tři sta let kulturního vývoje, který prospali. Já ale nerad mluvím o japonských slabých stránkách. Všichni přece máme silné a slabé stránky.

Přesto, jak vnímáš japonské angažmá ve druhé světové válce?

Už ve válce japonsko-ruské prokázali, že mají výbornou taktiku, ale špatnou strategii. Mysleli si, že můžou vyhrát válku proti obrovskému carskému Rusku. Potopili tenkrát baltickou flotilu, která přijela kolem celé Afriky a Indie až do Japonského moře, aby zničila Japonce. Jenže to bylo všechno, co Japonci mohli. Do konfliktu vstoupili Američané a zprostředkovali s carským Ruskem mír. Japonci tu válku formálně vyhráli, ale všechno, co během ní dobyli, museli vrátit. A ve druhé světové válce? Opět špatná strategie. Tentokrát si mysleli, že mohou vyhrát válku proti Spojeným státům americkým. Jako David proti Goliáši, jenomže tenhle David neměl ani svůj prak. Jistě, měli výbornou taktiku, vyhnali Američany z celého jižního Tichomoří, stáli na Jávě a před branami Austrálie, ale současně na konci svých sil. Když je potom začali Američané válcovat, obrátili se Japonci na Stalina, aby jim zprostředkoval mír. Ten už se ale dohodl s Američany, že nejdéle tři měsíce po skončení války s Německem, vstoupí do války proti Japonsku… Potřetí tutéž chybu udělali, když si mysleli, že co se jim v jihovýchodní Asii nepodařilo dobýt vojensky, opanují o čtyřicet let později hospodářsky Museli platit všem těm zemím reparace; dělali to tím způsobem, že jim dodávali celé továrny. To znamenalo, že když se v Koreji, v Malajsii, na Filipínách a v Indonésii ve výrobě něco porouchalo, museli přijít japonští inženýři a spravit to. Když potřebovali náhradní díly, byli opět závislí na Japonsku. Nádherná taktika, ale úplně chybná strategie. Mysleli si, že na jedné straně omezí do Japonska dovoz rýže, aby si uchránili své rýžové zahrádky, ale na straně druhé budou do celého světa vyvážet elektroniku a automobily. Své továrny stavěli Japonci z ničeho a rovnou je vybavovali nejmodernějšími technologiemi. Kdežto Američané, kterým jejich továrny nikdo nerozbil, dál vyráběli jako před lety. Japoncům se chvíli zdálo, že americký průmysl převálcují, opravdu si mysleli, že si to Američané nechají líbit. Když toho ale začali mít v Americe dost, vyhnali hodnotu jenu tak vysoko, že v Japonsku nastala recese. Dali jim lekci.

JENOM TO NIC

Na Západě se nicméně snažíme spíš zaplňovat než vyprazdňovat.

Buddhistický přístup k náboženství je zcela jiný. Zatímco pro nás má zásadní význam pravda, její hledání, pro ně je to cesta, jak se zbavit utrpení. Buddhistická spiritualita začíná otázkou: Trpíš? Jsi spokojený s životem, jaký je? Každý řekne, že není spokojený, že trpí. A buddhista nabídne: Tak já ti ukážu cestu, jak se utrpení zbavit; Buddha, princ Sidd-hártha Gautama na to přišel. A když odpovíš, že tě to nezajímá, buddhista se nerozzlobí: Dobře, klidně si trp dál, mně to nevadí.

Netrpím tím, že trpíš ty.

Buddhismus je v podstatě velice tolerantní postoj, nikomu nic nevnucuje. Chceš, nechceš, vyber si… Kdežto my tím, jak hledáme pravdu a bojujeme proti omylům, tu pravdu lidem vnucujeme, tlačíme na ně. Proto se mnoho Evropanů tak závistivě dívá na Východ k exotickým spiritualitám, vyhovuje jim, že je nikdo do ničeho netlačí. Žádné povinnosti, jen nabídka… Samozřejmě buddhismus má i mnoho jiných stránek, není snadnější být dobrým buddhistou než být dobrým katolíkem. Vídeňský teolog Paul Zulehner má nadání pojmenovávat věci a některým věřícím říká rozinkoví křesťané. Jdou do obchodního domu Náboženství s košíčkem v ruce a ze štelářů si vybírají jenom to, co se jim hodí. A pak si myslí, že jsou buddhisté. To jsou ti, kterým Tomáš Halík říká buddhisté z Vinohrad.

Můžeme se z Východu něčemu přiučit a na tu pilu netlačit?

Z Východu? Já myslím, že Pán Ježíš na nikoho netlačil.

Takže jsme to spíš nějak popletli. Je vtom kus naší evropské kultury, která křesťanství obarvila. Je to takové specificky řecké hledání pravdy, které v souvislosti s evangeliem rodí trochu divné květy.

Dalo by se říct, že japonské křesťanství nebo křesťanství Japonce je diametrálně odlišné od křesťanství Středoevropana? A v čem?

Na tohle se mě mnohokrát ptal můj otcovský přítel, japonský filosof Torataró Šimomura, který se pohyboval mezi různými náboženstvími. Pořád chtěl vědět, jestli já jako evropský křesťan vidím nějaký rozdíl. Myslel si, že Japonci určitě nemohou prožívat křesťanství tak jako my.

A mohou?

Převálcovali jsme je katechismem. Japonská misie z 16. století šla svou vlastní cestou, která ale byla násilně ukončena; opravdová náboženská svoboda platí v Japonsku teprve od druhé světové války. Předtím šlo spíš o formální ústupky, když na nátlak Bismarcka v druhé polovině 19. století zrušili edikt, který zakazoval vyznávat křesťanství pod trestem smrti. Stejně ale japonští křesťané zůstali exoty,

občany druhé třídy. Když se pak dostala k moci militaristická klika a začala připravovat válku, dívala se na křesťany jako na zrádce a odrodilce. Společenský tlak povolil teprve po prohrané válce. Japonská misie se rozběhla až v té chvíli. Těch šedesát let, tři generace, je ovšem příliš málo, než aby se začalo rýsovat nějaké domorodé japonské křesťanství.

Navíc, co my, evropští nebo američtí misionáři, máme vysvětlovat Japoncům, jak žít křesťanství po japonsku?! Co my o tom víme? Spíš z nich děláme takové malé, kulturní Evropánky. Třeba bohoslovci, které jsem vychovával, se museli učit latinsky a v té latině studovat řeckou filosofii, poněvadž to je jazyk, kterým žije naše křesťanská tradice. Co jim zbývalo než to dělat po nás? Teď se hovoří o inkulturaci, ale zatím to jsou více programy a slova než skutečnost. Skutečností je, že jsme domorodé japonské kněze vychovali tak, že se z nich stali cizinci ve vlastní zemi.

Takže přijali křesťanství jako celek tak, jak ho chápeme v Evropě.

Ano, a katolická církev v Japonsku se stala filiálkou evropské římskokatolické církve. To není japonská katolická církev, jako je třeba chaldejská nebo koptská církev, nebo ruská pravoslavná či řeckokatolická církev, které mají svou liturgii, církevní právo, způsob života a spiritualitu. I v Japonsku to jednou přijde, ale ještě je na to brzy.

Jiná misijní cesta než vychovávat kněze jako domorodé Evropánky není?

Nebyla. Teď se to začíná měnit a já jsem přesvědčen, že ve světové církvi prožíváme konec jedné velké epochy misijní práce. Misie mívaly za ty dva tisíce let různou podobu a to, co my známe, jsou katolické misie ve znamení kolonialismu. Objevovali jsme svět a za našimi vojáky a obchodníky šli misionáři a učili domorodce číst, psát, počítat, hygieně a katechismu.

Přitom Japonsko se kolonií nestalo. V Asii jsou jenom dvě země, které se nikdy nestaly kolonií - Japonsko a Siam, dnešní Thajsko. Všechny ostatní si to zažily nebo aspoň byly pod evropskou kuratelou. Přesto popsaný misijní model fungoval i v Japonsku. Vztahy mezi Evropou a Japonskem nejsou starší než pět set let. S Čínou se přece jenom obchodovalo, byla tam Stezka hedvábí, Marco Polo…, ale Japonci se dověděli, že nějaká Evropa vůbec existuje, a stejně Evropani se dověděli o Japonsku až v polovině 16. století. Marco Polo, který v Japonsku nikdy nebyl, vyprávěl, že je tam tolik zlata, že obyvatelé nevědí, kam s tím, tak z něj dělají tašky na střechy. Takové pohádky! V Japonsku není vůbec žádné zlato.

Pro Františka Xaverského bylo Japonsko zlomem v jeho misijní činnosti. V Přední i Zadní Indii a na Molukách byl ve službách portugalského krále a pod ochranou portugalského vojska. Portugalci měli úplně jinou koloniální strategii než Španělé. Španělé šli do dané země a mísili se s obyvatelstvem, kdežto Portugalci byli spokojení, když si zajistili svá obchodní centra - jako třeba Goa obchodovali s domorodci, ale nesnažili se k nim proniknout a zmocnit se plošně jejich území. František se na misijních cestách po Indii seznámil jenom s rybáři, s chudými a nevzdělanými Indy nebo Tamily. O staré indické kultuře nevěděl nic. Teprve když se na vlastní pěst vypravil do Japonska a nebyl pod deštníkem portugalské koloniální velmoci, poprvé se setkal se starou asijskou kulturou. Udělala na něj ohromný dojem, psal do Evropy nadšené dopisy, že tam musí založit univerzitu. Jako španělskému šlechtici mu imponovalo, že pro japonské šlechtice byla nejdůležitější čest, ne peníze. V Japonsku našel František něco analogického se španělským rytířstvím. Jeho misie tak dostala trošku jinou podobu. Nechodil Japonce učit číst, psát, počítat, hygieně a katechismu, počítal rovnou s univerzitou. My Češi si neuvědomujeme, ze Japonci mají mnohem starší kulturní tradici než my. Dvorní dámy tam psaly romány a básně dávno předtím, než praotec Čech vystoupil na Říp.

V čem se mění charakter misijní práce v současné době? Evropský kolonialismus skončil, prakticky všechny kolonie se osamostatnily a zaznívá z nich jedním hlasem: Náboženství bílého muže není naše náboženství.

Podobně jako v osmnáctém roce se Češi vyrovnávali s habsburskou minulostí tím, že se odkláněli od katolické církve?

Něco takového. Někteří misionáři se skutečně považovali za kulturní vyslance své mateřské země; zvlášť francouzští považovali za svou povinnost šířit zároveň francouzskou kulturu. Dneska už nejsou žádné neznámé kraje, všude je křesťanství už nějak přítomné. Skoro všude po světě má taky domácí hierarchii, vlastní biskupy. Co dřív byly zámořské misie, to se dnes před našima očima mění v mezi-diecézní spolupráci - evropské diecéze pomáhají těm asijským nebo africkým, zakládají se partnerské vztahy, například mezi Kolínem nad Rýnem a Tokiem. Když se Němci po válce vzchopili a začali bohatnout, pomáhali naší tokijské diecézi finančně a my se za ně zase modlili a začali jsme posílat japonské řeholnice do Německa. Učíme se ze sebe setřepat koloniální postoje a nedívat se na Neevropany svrchu, jako bychom byli moudřejší. Nejsme.

Nepřevážilo se to kyvadlo na druhou stranu? Nedívají se třeba japonští křesťané trošku svrchu na ty evropské?

Na to ještě nemají. Nicméně Japonci ve vztahu k cizím kulturám znají tenhle kyvadlový postoj…

s. 55

ludvik_armbruster_tokijske_kvety.txt · Poslední úprava: 06. 01. 2017 21:21 autor: 80.243.100.138