Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


zapisky_z_kunstkamery

Zápisky z Kunstkamery

V xx Mhällä mají 2 stáda. Novorozené i dospělé. Jalovice i dojnice se pasou společně. Když přichází doby dojení, dojnice odchytávají a přivazuje, kdežto jalovice se pasou trochu Mhällä. Dojení probíhá jednou denně.

Chălătă-čaran /pastýř/, který pase stádo Chăltă dostává v pátek všechno mléko z celé Mhällä, nic jiného. Ani jídlo, ani oblečení. Chegmă-čagan nebo čaban /pastýř/ dostává co půl roku oblečení: furan, …. djaman. Jalek nedostává. Pasou dva pastýři. v mhalla Amad jsou teď 2 pastýři a mají 3 psy. Dostávají 7,5 liber mouky, mléko si dojí sami přímo v Jagmal. Chléb si pečou v poli.

Džemšedy. Gafferberg, E. G. Polevye zapisy, 1928. Archiv MAE K.1, op.2, Nr. 174

Množství xxx – 30%-

Procento rodin bez beranů: 100 domů.

Bohatí: nejbohatší rodiny mají 400 beranů, takových je asi 5-6 osob. Ostatní mají v průměru 50-80. Asi 100 domů mají vždy 5-15-20 beranů

Pozemky mají: 30 šanzeki, 30 šachbati (Seid-batur), maudude /Chji-Nader/mhalla) všichní

105 mají pozemky, 100 nemají. 80 Kachčl ½

30 kambari – méně než polovina,

Bavlna na zavlažovacích kanálech…

str. 47

Příprava Kačaud-u

Z hlíny se postaví pec. Horní část ve tvaru kulatého plochého kotle s otvory ve dně, do kterých vkládají uraženou horní část lahví (čtvrtinu), nebo kjusy ve tvaru trychtýře. Pod hliněným kotlem se vykope pec. Nad trychtýř se položí kousek plechu, ve kterém jsou otvory. Na toto jakési síto kladou hrst xxx, zapálí jej a opatrně zasypou ovčím trusem. (Puškil podle džemšid, čor - turkmenský), aby se to dobře rozhořelo. Hromada puškilu se zasype popelem, který nedovolí, aby se vzduch dostávál nahoru. Toto je první plnění.

Kačaud je turkmenský výraz, avšak džemšidové také říkají kačaud, protože dříve tento prostředek neznali a naučili se tomu od Turkmenů.

od str. 63 (Gafferbergová)

Slovo „belúdž“ je odvozeno od slova „bareluč“, což znamená - člověk s holou rukou. Říká se, že v dobách proroka Mohameda, Belúdžové, kteří bojovali na jeho straně proti Peršanům, nosili speciální košile s pouze jedním levým rukávem, pravá ruka byla vždy obnažena, aby se jí snáz ovládala šavle. Aby se nerozbíhali, přivazovali se Belúdžové k sobě navzájem cípy košil. Od té doby se jim říkalo Belúdžové. V aulu Karim Chána mají také kováře, který však opravuje pouze drobné xxx výrobky - břitvy a nože. Kovářská dílna se nachází v blízkosti jeho gedanu a je stejně jako gedan přizpůsobena pro kočování. Tvoří jí nizoučký přístřešek - Kuduk, kde ani uprostřed nemůžete stát vzpřímeně. Mistr pracuje vsedě na zemi a používá při práci nejen ruce ale také nohy, jimiž si předržuje věci, nad kterými pracuje.

Není o nic méně hrdý než mistr - stříbrník a prohlašuje, že je schopen udělat cokoliv včetně zbraní, o čemž jsme však pochybovali, protože k tomu nemá potřebné vybavení. Sada jeho nástrojů téměř neliší od nástrojů zlatníka. Samozřejmě, že jsou masivnější a těžší.

Kovářská výheň - dukan má stejnou konstrukci, jako dukan zlatníka, je jen o něco větší a také do spodního otvoru se vkládá kovová rozšiřující trubka, do které se vloží dva měchy - dam - které mají stejnou velikost a konstrukci jako u klenotníka.

Má dvě kovadliny, jedna malá je zaražena do země a určena pro opracovávání měděných věcí, protože kovář vyrábí také měděné nádobí, druhá a větší je určena pro kovové výrobky. Tato kovadlina je tvořena tělesem 3-palcového dělostřeleckého náboje, navlečeným na dřevěný kůl; tento kůl je pak zaražen do země; všeobecně části nevybuchlé dělostřelecké munice našli široké uplatnění v každodenním životě belúdžů: používají se pro zatloukání kůlů pro gedan, jiné zas slouží jako hmoždíře pro drcení soli.

Pro upevnění opracovávaného talíře kovář vlastní malý ruční svěrák tovární výroby - gir, avšak mistr raději používá zejména pro práci s drobnými věcmi nikoliv svěrák, ale kolík, zatlučený vedle kovadliny, v jehož horní části je drážka o hloubce cca 4-5 cm, a také xxx - mih, do kterého si umístí kus kovu, tento si pak přidržuje palcem levé nohy a opracovává pilníkem - suan, tento pilník je tovární výroby, zřejmě původem z Anglie.

Pro vrtání mistr používá vrtáky - suzmat. Vrtáky jsou upevněný do dlouhých tenkých dřevěných rukojetí a používají se následovně: konec rukojeti se vloží do malého otvoru v rukojeti pilky na železo - arra; samotnou rukojeť mistr omotá řemínkem speciálního smyčce - kamon a vrták pevně přitiskne na místo, kde chce vrtat. Potom se vrták uvede do pohybu za pomoci smyčce.

Kladiva čakuš, různá dláta - čokan, nůžky na stříhání plechu - kat, kleště - amhor nejsou ničím originální, všechny tyto věci jsou ruské výroby.

Stejně tak málo originální jsou věci, které se prodávají na tržištích Středního Altaje - atyě gir - kleště na uhlí, teš - taši a také brousky na broušení břitvy - sang-e-paki.

Během dalšího rozhovoru se zjistilo, že je to opravdu všeuměl, ukázalo se, že je také holič, ačkoli nyní, když je bazar, lidé se na něho obracejí poměrně málo. Je také odborníkem na obřízku chlapců.

V ostatních belúdžských aulech obřízku obvykle provádí holič nebo přesněji prodejce / obchodník (?) co prodává břitvy, protože Belúdžové chodí k holiči jen velmi málo vzhledem k tomu, že vlasy na hlavě nosí dlouhé, knír nechávají růst a vousy si vytrhávají pinzetou - paki, nebo se je holí sami.

Oslava na počest obřízky začala večer. V malé vesnici dělali obřízku hned dvěma chlapcům. Jeden z nich byl úplně malý a druhý už velký, 7-8 let.

Večer přišli hudebníci, žijící hned v sousedství, jeden s velkým bubnem - dal, a druhý si donesl dechový nástroj - zurnu.

Oba muzikanti jsou mladí lidé, belúdžští cikáni, kteří žijí ve dvou stanech ve vesnici Karim Chán, jejích oblečení se liší pouze tím, že dávají přednost nošení černých turbanů a muži mají barevnější pracovní oblečení. Jeden z hudebníků se pyšně nese v červeném soukenném fraku, ozdobeném zlatými šňůrami a velkými zlatými knoflíky s dvouhlavým orlem; otec hudebníků - stařec xxx je oblečený do kabátku, který patřil k uniformě soudního úředníka. Hudebníci začali hrát už na cestě k Nur Mamedově domu, kam byli pozváni. Zvuky hudby přilákají hosty. Dnes svátek jen začíná, proto se hosté scházejí jen pomalu. Pro hosty rozložili několik koberců, na které naházeli asi deset polštářů. Nově příchozí hosté se zdraví s těmi, kteří dorazili dříve a sedají si na koberce, kam jím následně donesou čaj. Mladí lidé si mezitím hledají vhodné hole, protože za chvíli má začít tanec lat basi. Pro tento tanec se hodí hole, které mají 2 až 3 cm v průměru, a nejsou delší než 0,5 m; obvykle se pro tento účel používají zlámané opěry z gedanu „očag“.

Hole jsou připraveny a mladí lidé si stoupají do kruhu. Ve středu kruhu stojí hudebníci a tanec začíná: spočívá v tom, že se tanečníci točí do rytmu hudby a bouchají holemi střídavě vždy o hůl souseda vpravo, pak souseda vlevo.

Hudba začíná hrát rytmus o třech taktech. Na konci každého třetího taktu následuje úder holemi; tanečník by se měl včas otočit, aby se jeho hůl a hůl souseda setkali. Přičemž je třeba poznamenat, že se otáčí každý jinak: jeden dělá holí celý obrat, zatímco jiní jen půlobrat. Všichni tančí naboso, na místě, kde je víc jemného písku, přičemž víří neuvěřitelná oblaka prachu. V tomto oblaku prachu hrají hudebníci, ten, co hraje na buben, stojí a hudebník se zurnou chvíli stojí, pak si dřepne a zas se zvedne. Hrají hudebníci velmi monotónně, donekonečna opakují stejný velmi krátký motiv. Zpočátku tanečníků bylo jen pár, převážně mladých lidí, ale postupně se k nim připojilo více a více mužů, bezvousých (?) a vousatých, a také lidí s šedivými vlasy. První pomalé tempo se zrychluje, tanečníci se také otáčí stále rychleji. Pak se kruh začíná zužovat, málo zkušení tanečníci jsou vytlačení, protože nestíhají se otáčet střídavě na jednu a na druhou stranu. Tanečníky povzbuzují hudebníci výkřiky „harikella, harikella“, a tanec je tak rychlý, že dokonce i dobří tanečníci se už zastavují, nakonec jsou muzikanti zcela vyčerpání, přeruší hru a tak se tanečníci musí také zastavit, ale jen zhruba na hodinu, během které si hudebníci odpočinou, občerství se čajem a jsou pohoštěni čilimem, pak tanec začíná znovu

Čilim Belúdžové používají velmi vzácné a najdete ho jen v málo kterém gedanu, a pokud ano, bude uzbeckého původu, vyrobenu v Buchaře nebo v Taškentu.

Z drog je poměrně rozšířený zelený žvýkací tabák „nas“, který žvýkají téměř všichni muži, nosí ho s sebou v tabatěrkách z dýně „nas-kadu“, které jsou všeobecně rozšířené v celé Střední Asii. Ženy, s výjimkou některých starších žen, tabák «nas» neužívají.

Opium «teriak» Belúdžové znají; před několika lety a dokonce i teď jej poměrně často pašují z Afghánistánu a Persie; ale během svého téměř dvouměsíčního pobytu jsem ani jednou neviděl, že by ho kouřili nebo žvýkali, nesetkal jsem se ani s vysílenými /? / jako důsledkem chronického kouření, s nímž se můžete poměrně často setkat u Turkmenů a chivanských Uzbeků.

Belúdžové tvrdili, že teriak neužívají, pouze občas na doporučení tabiba a to pro léčebné účely proti bolestem hlavy.

„Geng“ nebo „marihuanu“, která je tolik rozšířena v Uzbekistánu, Belúdžové neznají ani jí nekouří; stejně jako nevědí nic ani o užívání „koknaru“ - výluhu z makovic. Vodku a víno Belúdžové, stejně jako ostatní muslimové, nepijí.

Po hodinové přestávce opět začíná hrát hudba a pokračuje tanec. Už padla noc, je skoro úplná tma, měsíc je vidět zatím jen náznakem a Belúdžové, zcela neviditelní již ve vzdálenosti dvou kroků, v mračnech prachu pokračují v tanci, dokud není připraveno pohoštění v podobě masového vývaru, který se připravuje ve dvou obrovských měděných kotlích (aby se vešel celý beran) a jemných bílých placek oválného tvaru. Po pohoštění, které se servíruje také ve tmě bez světla, se hosté odebírají do stanů a rozhostí se ticho.

Ráno, jakmile hudebníci vypili čaj, zábava pokračovala. Začal stejný tanec. Po té, co se tanečníci unavili do úplného vyčerpání, v tanci pokračovali už jen dva, jeden starý hudebník, o kterém již byla řeč, a mladý muž. Oni tančili poněkud jiný tanec. Každý z nich si vzal dvě krátké hole, jednu do každé ruky, a začali se točit souběžně s údery vždy oběma holemi po holích partnera, otáčejíc se rychle doprava a doleva. Pak tanečníci tanec ještě zrychlili a během úderu si vždy dřepli, přičemž se otáčeli tak rychle a obratně, že sotva bylo možné sledovat jejich pohyb. Turbany tanečníků se uvolnily …

od str. 1. ŠULC, G.K. Polevye zapisy, 1929. Archiv MAE K1, op.2, Nr. 152

Za nejběžnější typ belúdžského obydlí lze považovat stan-gedan. Je to kočovné přenosné obydlí, které se skládá z černého koberce , opírajícího se na řadu holí a upevněného kůly. Rozměry gedanu se liší v závislosti na bohatství a velikosti rodiny, která v něm žije, přičemž první podmínku lze považovat za důležitější.

Nejmenší gedan, který jsem viděl, se skládal ze dvou pruhů koberce, které byly sešity a tvořili střechu, boční stěny gedan postrádal.

Největší, který jsme viděli, byl gedan Kerim Chána, který se skládal z devíti pruhů koberce.

Normální průměrný gedan se skládá ze 4 až 5 pruhů koberce. Obvykle 3 pruhy tvoří střechu stanu, a dva - boční stěny. Rozměry gedanu se obvykle odvíjí nejen od počtu pruhů koberce (tahta), ale samozřejmě záleží také na délce a šířce těchto pruhů. Často se stává, že jeden a ten samý gedan se skládá z pruhů koberce o různé délce a šířce. Přesnou představu o velikosti turecké jurty můžete získat, když se dozvíte počet „lan“, ovšem o gedanu totéž říci nelze.

Šířka tahta se pohybuje mezi 1 až 2 metry pří průměrné délce pruhů 8-9 m. Samozřejmě, že v závislosti na šířce gadanu jsou tyto pruhy zkracovány nebo prodlužovány.

Zastavil jsem se na popisu nejběžnějšího průměrného gedanu z 5-ti tahta. Vrch tohoto gedanu se skládá ze 3 Tahta, a boční stěny jsou vyrobeny každé z jedné tahta. Takový gedan v uzavřeném stavu, tj. když má sklopené boční stěny (a tak se to stává v zimě nebo v létě v noci), vypadá jako téměř čtvercový stan s délkou 7 metrů a šířkou 6, 8 m. Na výšku má gedan ve střední části 2 metry. Tato měření poskytují na první pohled obraz docela vysokého a prostorného obydlí. Ve skutečnosti, tzv. „plošná“ obytná plocha je podstatně menší.

Prostor, kde se lidé mohou pohybovat bez ohýbání, není v takovém gedanu větší, než čtyři čtvereční yardy, ve zbytku stanu se můžete pohybovat, pouze pokud se ohnete. Souvisí to se samotnou konstrukcí gedanu.

Hlavní horní část koberce, která slouží jako střecha stanu, se vztyčuje takto: rozloží se na místě, vybraném pro budoucí obydlí (to je obvykle rovné, předem očištěném od trní a jiné vegetace místo, v podmínkách střední Asii a po přechodu belúdžů k zemědělství - poblíž kanálu na vodu - aryku (džu). Následně se do země zatlučou malé, ale poměrně silné kůly, které jsou na krátké straně rozmístěny ve vzdálenosti 0,5 m od ležící na zemi střechy stanu, na každé straně čtyři kusy, vzdálenost mezi těmito kůly je libovolná. Zde jsou vzdálenosti v mnou popisovaném gedanu, jak jsem je zaznamenal: mezi prvním a druhým - 1,6 m, mezi druhým a třetím - 90 cm, a mezi třetím a čtvrtým - 1,7 m. Stejný počet kůlů a ve stejné vzdálenosti od sebe a od samotného stanu je zatlučeno také pro druhou krátkou stranu. K těmto kůlům přivazují silné vlněné provazy o délce cca 0,5 m, jejichž druhý konec je přišitý nebo připevněný speciálními špendlíky - gedašik - k okrajům střechy stanu.

Pak pokračují v zatloukání kůlů na dlouhé straně gedanu. Kůly na dlouhé straně končí ve vzdálenosti zhruba 1-1,5 m od rozložené střechy stanu. Vzdálenosti mezi kůly v popisovaném gedanu jsou následující: mezi prvním a druhým 70cm, mezi druhým a třetím 1,35 m, mezi třetím a čtvrtým 1,15m. Přibližně stejné vzdálenosti se dodržují i pro druhou dlouhou stranu gedanu. Samozřejmě, žádné pevně stanovené normy pro vzdálenosti mezi kůly neexistují. Ti, kteří vztyčují gedan, se starají pouze o to, aby se zatlučené kůly nacházely uprostřed mezi dvěma bočními opěrami gedanu, tzv. očag. Když jsou kůly zatlučeny (celkem je jích v jednoduchém průměrném gedanu 18 ks), začínají rozmísťovat boční podpěry očagy. Na každé podélné straně gedanu jsou 4 ks očagů, celkem je jich 8 kusů. Očagy jsou obvykle ne příliš tlusté tyče (průměr 5-6 cm) s malou vidličkou v horní části. Jsou položeny na zemi pod roztažený horní díl gedanu tak, aby jejich konce směrovaly dovnitř, a na vidlice se navlékají speciální smyčky, zhotovené v horní části gedanu ze silného krouceného tkalounu - širazi, kterým jsou obšity podélné strany gedanu.

Když je toto hotovo, začínají přivazovat provazy ke kůlům, zatlučeným na podélné straně. Přivazovat začínají od levého krajního kolíku. Od tohoto kolíku provaz protahují k nejbližšímu očagu a navlékají ho na druhý výstup vidlice (na prvním, jak již bylo řečeno, je navlečena smyčka z tkalounu). Poté se očag zvedne a umístí přibližně do takové pozice, ve které by měl normálně být, provaz se natáhne a přiváže k dalšímu kůlu. Stejně se pokračuje i s ostatními očagy a kůly. Po té, co je určena dostatečná délka provazu od kůlu k očagu, tento se položí na zem a nadzvedne se další očag. Vzhledem k tomu, že jsou kůly zatlučeny uprostřed mezi dvěma očagy, provaz prochází cikcak od kolíku k očagu a od očagu ke kolíku, a tak dále.

V rámci možností Xxx se pro tyto účely používá jeden dlouhý provaz, nejčastěji vlastní výroby, vlněný, avšak poměrně často se používají také kendyrové provazy z trhu.

Kendyrové provazy Belúdžové nevyrábějí. Měli jsme možnost pozorovat pouze jedno hospodářství v aulu č. 91, kde zaseli kendyr, avšak ani oni provazy nevyráběli a celou úrodu kendyru prodávali na xxx trhu.

Často se můžete setkat i s modernějším způsobem napínání gedanu za pomoci provazů. Ke kolíkům se pevně přivážou ne příliš dlouhé vlněné provazy, tvořící poměrně velkou smyčku ve směru ke gedanu.

Pokud jsou kůly opatřeny těmito smyčkami, celý postup zvedání gedanu se značně zjednoduší. V tomto případě není nutné vyměřovat délku provazu od kolíku k očagu a od očagu k dalšímu kolíku. Provazy se pevně přivazují pouze ke krajním kolíkům, u všech ostatních se můžou provazy volně pohybovat ve smyčkách a lze je snadno upravit, až je gedan vztyčeny. Když je provaz přivázány, začínají zvedat stan. Během zvedání obvykle ženám pomáhají muži, avšak jen v tom případě, že fouká poměrně silný vítr a je docela těžké zvednout několik liber vážicí horní část gedanu, kterou vítr napíná jako plachtu; pokud je bezvětří, muži v klidu sedí a dívají se, jak ženy pracují při stavění stanu. Nejdřív zvedají očagy a umístí je šikmo uvnitř stanu, pak jedna z žen postaví uvnitř ve středu stanu, v jeho nejvyšší části, nejvyšší podpěru - tir a pak umístí šikmo, základnou ve směru tiru, dvě boční vnitřní podpěry, nazývané bača-tir, které jsou o něco menší než tir. Aby tyto podpěry neprotlačovali střechu gedanu pod horní konec tiru a bača-tiru kladou podložky z kusů starých koberců nebo starých chalátů, často jsou tyto (tj. podložky), které se nazývají tirga, nahrazovány obdélníkovou dřevěnou podložkou, obvykle ozdobenou velmi jednoduchým hrubě vyřezávaným vzorem (geometrický vzor) s poněkud oválnou horní části a prohlubní pro tir v dolní části. Tuto podložku nazývají bača tir-sar (č. 171) a vyrábí jej řemeslníci z řad samotných belúdžů.

Tímto se gedan považuje za vztyčený. Během prvních dnů je jeho užitečná plocha poměrně malá, protože očagy jsou vztyčeny příliš šikmo a šikmo stojí také bača-tiry. O několik dní později, když se provazy poněkud roztáhnou, je možné boční vzpěry očag postavit o něco víc zpříma, čímž se zvětší plocha gedanu a jeho okraje jsou vyšší.

Stejně tak se postupně vytahuje koberec, který tvoří střechu gedanu, pak je možné postavit vnitřní boční vzpěry bača tir poměrně rovně, a pod tir podložit cihlu nebo plochý dřevěný trámek.

Jak už jsem řekl, celá instalace gedanu, stejně jako jeho výroba je záležitosti výhradně ženskou. Kůly pro gedan zatloukají obyčejným plochým kamenem a proto, že kameny se na pláních Turkestánu hledají poměrně těžkou a vyskytují se jen zřídka, je obvykle, že si kameny k zatloukání kůlů vozí s sebou.

Boční stěny gedanu jsou tvořeny v závislosti na velikosti gedanu jednou nebo dvěma tahta, které připínají k horní části gedanu pomoci kovových špendlíků - gedašik, vynalezených kovářskými mistry z řad belúdžů.

Někdy, když není dostatek gedašiků, připínají boční stěny za použití tenkých tyčinek, méně často jsou stěny přišité. Pokud přišívají, tak pouze jižní boční stěnu gedanu, která se používá jako vstup, severní stranu obvykle připínají.

Připínání je pohodlné zejména proto, že pro případ cesty je možné gedan rozložit na několik jednotlivých části, díky čemuž se stává přenosným, na druhé straně vzhledem k tomu, že v Turkmenistánu v létě neustále foukají severní větry, je možné připnout strany gedanu jakýmkoliv způsobem s ohledem na přání sedících. Aby byly lidé, kteří sedí v gedanu, byli chránění před pískem a prachem, které nese vítr, je možné severní stranu sklopit zcela dolu, avšak zároveň se odepne střední část boční strany, aby bylo zajištěno větrání, tímto způsobem je vytvořena mezera, která má potřebnou velikost.

Ve velmi nuzných gedanech se jedna z bočních stěn, a někdy dokonce i obě boční stěny, zhotovuje nikoliv z poměrně drahého koberce, ale z koupených na tržišti pytlů xxx, které sešívají do požadovaného tvaru. Lze to pozorovat obzvláště často v chudých kočovných táborech s malým množstvím dobytka.

Uvnitř gedanu na zemi je vytvořen malý val z udusané hlíny o výšce 10-15 cm, který je ve spodní části široký cca 5 cm a nazývaný kungura, často se zdobí nízkými hliněnými kopečky o výšce 2-3 cm. Tento válec prochází uvnitř gedanu na jeho západní, severní a východní straně??

Délka kungury je o něco menší než délka gedanu, jeho šířka se rovna šířce střechy gedanu.

Tento vál nebývá zřízen ve všech gedanech.

Gedan se staví tak, aby měl následující orientaci: na délku se táhne ze západu na východ, vchod je otočen směrem na jih. V letním období jsou také obě boční stěny převážnou dobu zcela zvednuty a přehozeny přes horní část gedanu. Vstupovat do gedanu je možné z jižní a ze severní strany. Avšak v zimě a v létě pak v noci, kdy jsou boční stěny stanu sklopeny, nachází se vchod ve středu jižní stěny, kde je ponechán otvor ve tvaru trojúhelníku, jehož základna je vymezena dvěma kolíky miham a špičku určuje horní konec jednoho očagu, boční strany trojúhelníku tvoří provazy, které vedou od očagu ke kůlům (provazy v gedanu se nazývají dasag). O tom, že jižní strana slouží jako vstup do gedanu, svědčí také uspořádání výše popsaného kunguru.

Základem pro právě takovou orientaci gedanu jsou náboženské důvody; vstup do gedanu je otočen ve směru „Qiblah“.

Demontáž gedanu probíhá následovně: nejdříve z gedanu vynesou těch pár věcí, které by se mohli rozbít, například lampu (obvykle tovární výroby, německého původu, lampy jsou přizpůsobeny silným větrům a houpání), konvice a šálky (z porcelánu nebo xxx). Po té odvazují provazy ze severní strany (někdy, když fouká vítr z jižní strany, odvazují provazy na jižní straně), pak vytáhnou krajní kolíky na krátké straně gedanu, přičemž nejdříve jsou o něco více než obvykle nakloněny očagy na té straně, ze které odvázali provazy, a gedan díky působení větru spadne. V případě, že panuje bezvětří, což se stává v místech, kde začíná písek a kde Belúdžové žijí poměrně zřídka, je nutné vytáhnout všechny kolíky na krátkých stranách.

Rozebraný gedan se nakládá na velblouda nebo na osla (koně se pro přepravu gedanu nepoužívají) a to takto: na zvíře se naloží nejdříve boční stěna stanu, přičemž tato stěna se nakládá v rozloženém stavu; do její konců jsou uloženy očag, tir a bača tir. strana 20 zápisků chybí.

skupiny belúdžů o velikosti 10 gedanů. V letošním roce se stěhovali již potřetí. Brzy na jaře - blíže ke stádům, pak na místo, kde jsme je zastihli, a pak, již během našeho pobytu se přestěhovali blíž ke svým polím s bavlnou. Bavlna ve skutečnosti ještě není zralá a na sklizeň je ještě příliš brzy, ale začínají dozrávat melouny a dýně, které zasadili na okraji bavlníkových polí. Právě blíž k nim se Belúdžové přesunuli. Po celý podzim jsou jejich základními potravinami chléb z dýně a melouny, přičemž se sklizní melounů pospíchají natolik, že téměř všechno snědí ještě nezralé.

Stěhování začalo za úsvitu. Vzhledem k tomu, že v jejich skupině není dost nákladních zvířat, probíhalo stěhování postupně. Ti, kteří dobytek neměli, museli počkat, až se přestěhují ti s dobytkem, a pak si půjčovali nákladní zvířata, aby se mohli také přestěhovat. V podstatě, takové stěhování nepřipomínalo ani tak pohyb kočovníků, jako spíše jako přestěhování z bytu do bytu. Během celého kočování muži pomáhají pouze při nakládání majetku na velbloudy a osly pouze, všechna ostatní práce byla svěřena ženám.

Rozmístění věcí uvnitř gedanu je ve všech gedanech stejné: napravo od vchodu, na malém vyvýšení, které je vyrobeno ze čtyř klád s vidlicemi v horní části, zatlučených do země, na které jsou pak položeny dvě dlouhé klády. Na tyto klády jsou napříč položeny krátké tenké tyče a tak vzniká něco jako postel o výšce 20-30 cm a šířce 60 cm. Délka se odvíjí od toho, jak je široká střecha gedanu (v průměrném gedanu má zhruba 2m). Vyvýšenině se říká tahta nebo tahterk.

Její konstrukce není vždy stejná. Někdy namísto zatloukání kůlů používají čtyři cihly, postavené kantem, na které kladou podélné tyče. V zemljankách je toto vyvýšené místo vyrobeno z hlíny. Obvykle není tato vyvýšenina vidět, protože je zakryta závěsem nebo kusovým kobercem (jen ve vzácných případech, protože Belúdžové jen zřídka vyrábí kusové koberce větších rozměrů, osobně jsem u nich velké koberce neviděl), ale častěji je tato vyvýšenina schována za závěsem z plošného koberce - kout. Takový Kout je úzký a skládá se pouze z jednoho pruhu, zatím co kout, na kterém se sedí, se vždy skládá ze dvou pásů, sešitých dohromady. Kout visí jako závěs a to pouze z přední strany vyvýšeni.

Na toto vyvýšení pak ukládají churdžiny z kobercoviny, kobercové polštáře, pytle z kobercové látky „džamdan“, pytle na mouky ze stejné látky - taki ardi, všechny tyto věci jsou zdobené na jedné straně bílými mušlemi „kaču“, které se vozí z Afghánistánu.

Věci jsou uloženy tak, aby mušle byly otočeny dovnitř gedanu a byly dobře vidět. Navíc na toto vyvýšení kladou polštáře, které tentokrát nejsou vyrobeny z kobercoviny, ale ušity z kartounu červené barvy a vyplněny vlnou nebo hadry, a jako poslední jsou uloženy přikrývky z kartounu, které jsou prošité vlněnými nitěmi, také s vlnou uvnitř. Vlnu do přikrývek dávají v nepraném stavu, takže se tyto deky vyznačují velkou hmotností.

Ženy belúdžů vyrábí své deky takto: v gedanu zatlučou do země čtyři kolíky, které tvoří obdélník požadované velikosti, v závislosti na velikosti budoucí přikrývky. Pak se mezi kolíky za pomoci vlněných provázků natáhne látka, kterou tvoří sešité 2 nebo 3 pruhy kartounu, na tuto látku kladou vlnu, pak horní látkovou část přikrývky a ženy v podřepu začínají deku prošívat. Výška kolíčků, které tvoří stav, nepřesahuje 20-25cm.

Čím vyšší je takto uložená hromada majetku, tím bohatší je majitel gedanu. Churdžiny, které jsou rozloženy na pódiu, nejsou obvykle prázdné. Je v nich uložen různý majetek, například oblečení, ženské ozdoby apod., avšak věci nejsou uloženy bezprostředně v churdžinech. Skladované oblečení, zvláště slavnostní, je uloženo do speciálního šátku čtvercového tvaru, který se nazývá buchča. Tento šátek je tvořen sešitými kousky různých látek a má dvě měděné spony - háčky (čangak).

Podle podiem tahtuk jsou obvykle uloženy různé věci, jako jsou: šňůry, koňské uzdy, boty, pytle, pokud jsou v domě, a jiné věci, to vše naházené v naprostém nepořádku.

Vedle této hromady se obvykle rozprostírá koberec palas, jen zřídka kusový koberec nebo košma (plstěný koberec). Tato košma je většinou turkmenského původu - z barevné plsti.

Belúdžové mě ujišťovali, že také vyrábějí z plsti košmy, ale já jsem viděl pouze dva barevné plstěné koberce, které dle ujišťování majitele vyráběla jeho žena. Avšak o jejích belúdžském původu pochybuji, protože byli velmi podobné turkmenským a jejích majitel příliš dával najevo touhu výhodně mi je prodat.

Výrobu košmy jsem také neměl možnost vidět, ani jsem v žádném domě neviděl zařízení na výrobu košmy.

Ve všech ostatních případech, s výjimkou popsaného, Belúdžové uznávají, že košmy dělat umí, ale nedělají je a ve většině případů mají košmy turkmenské.

Koberečky belúdžů jsou malé velikosti, nejčastěji to jsou tzv. XXXX s originální belúdžskými ornamenty, které se od turkmenských ornamentů na kobercích značně liší. Kobercové – pokračování chybí.

od str. 38 ŠULC, G.K. Polevye zapisy, 1929. Archiv MAE K1, op.2, Nr. 153

blechy, které ho hojně obývají. Když jsme vyslovili přání podívat se do prázdného zimního obydlí, majitel nás na tuto skutečnost upozornil a opravdu stačilo pobyt v něm pět minut, aby nás tento nepříjemný hmyz zcela oblepil.

Ráno jsme se vypravili podívat, jak se bojuje s kobylkami. Každé ráno vyráží všichni mužští obyvatele osady, vybavení lopatami a smetáky, ničit kobylky. V osadě jíž několik dnů pobývají dva staří dělníci, kteří práce řídí, obden také přijíždí instruktor.

Létající kobylky dožívají své dny, každý den je jích stále méně, ale vystřídala jí invaze mladých pěších kobylek, se kterými se vede boj především. Celé armády těchto kobylek se pohybují v hustém trní a míří k bavlníkovým polím a xxx

Je jich takové množství, že když přechází přes silnici, ta okamžitě zčerná. Hubí je za pomoci mouky z pokrutin, smíchané s arzenem, kterou rozprašují ve směru pohybu kobylek. Další způsob spočívá v tom, že se podél polí s plodinami lopatami vysekají keře, aby se tak zabránilo invazi kobylek. Tyto keře pak poskládají do tvaru velkého půlkruhu a snaží se nahnat do něj kobylky. Postupně se tento kruh zužuje, až se uzavře a zapálí. Tímto způsobem jsou ničena celá hejna kobylek. Je třeba poznamenat, že obyvatele osady mají k boji s kobylkami poměrně lhostejný postoj, zčásti vzhledem k muslimskému fatalismu, částečně kvůli tomu, že Belúdžové zatím se zemědělstvím teprve začínají a mají o něj jen malý zájem. Kobylkám se v belúdžském jazyce říká modah.

Zemljanka, stejně jako hliněný dům, je obydlí, které bylo převzato od Peršanů a Berberů. Poměrně často jsem ve vesnicích pozoroval, že se ani tak nejedná o napodobování způsobu stavby, jako spíše o nastěhování do již hotového domu (abychom mohli charakterizovat moderní obydlí belúdžů, je třeba věnovat pozornost i těmto formám bydlení).

Zemljanka vypadá jako jáma o hloubce cca 1m jámy, nad kterou je vystavěna hliněná zeď do výšky 95 cm. Na té je pak položena střecha, která má stejnou konstrukci, jako střecha nadzemního domu z tlučené hlíny. Vstup do zemljanky se skládá z úzkých schůdků o délce 80 cm a šířce 45 cm, celkem je zde 6 schodů, vydlabaných v jílovité půdě. Schody vedou do obdélníkové jámy o velikosti 160×160 cm, která slouží jako jakási předsíň domu. Táto předsíň má hloubku 1 metr, přičemž schody jsou umístěny nikoliv uprostřed, ale blíže k pravé stěně. U základů levé stěny jsou vyhloubeny tři výklenky. Dva první jsou poměrně hluboké, nazývají se „nuvig hana“ a používají se jako kurníky. Třetí se nachází v bezprostřední blízkosti domu a používá se jako letní ohniště. Zemljanka má jedny jednokřídlé dveře (tahta), které se otevírají směrem ven a zleva doprava. Nade dveřmi je vyhloubeno malé okno o rozměrech 20x15cm. (kdysi toto okno bylo opatřeno sklem, které však teď chybí). Rozměry dveří jsou 145x55cm. Dveře domu jsou nasměrovány na jihozápad. Vpravo od vchodu je zřízeno ohniště, které je umístěno do rohu. Hloubka ohniště je 50 cm. Výška otvoru – 70 cm, šířka 60 cm. Spodní část ohniště má stejnou konstrukci jako venkovní letní ohniště, čili v zemi je vyhloubena malá prohlubeň ve tvaru klíčové dírky. Komín je postaven tak, že jedná jeho část je viditelná a je tvořena slepenou z hlíny rourou, jejíž jedná strana je zároveň stěnou domu. Kouř z ohniště odchází jednak přes komín, který však nemá na střeše žádnou trubku, tak přes druhý otvor, který se nachází uprostřed střechy.

Na pravé straně nad ohništěm je zřízena malá čtvercová nika 25×25 cm pro domácí nádobí. Ke stejným účelům slouží malá hliněná police, která se táhne podél celé pravé (od vchodu) stěny domu. Tato police se nachází ve výšce cca 125 cm na úrovní podlahy a její šířka je 25 cm. Tento výstupek – police se nazývá zadif.

Podél celé zadní stěny ve výšce 70 cm od podlahy se táhne o něco širší výstupek. Šířka této police je 50cm. Této polici se říká „taht“ a používá se pro ukládání přikrývek. Ve stejné zadní stěně domu jsou proražena dvě okna. Jedno je na úrovní země a má rozměry 15x20cm. To druhé je o něco výš a má stejnou velikost. V levé (od vchodu) stěně obydlí, zhruba ve vzdálenosti 210 cm od vstupu je vyhloubena hluboká nika pro uchovávání pšenice, které se říká „džilat“. Tento výklenek má oválný otvor o rozměrech 85×45 cm. Spodní okraj otvoru se nachází ve výšce 120 cm od podlahy; Nika má hloubku 50 cm a končí tak na úrovní podlahy.

Venkovní rozměry domu jsou následující: délka 4,4 m a šířka 2,9m. Vnitřní rozměry domu jsou samozřejmě menší. Užitná podlahová plocha je 3,9m x 2,6m. Je třeba také dodat, že jámy na zrní mají ve spodní části na úrovní podlahy čtvercový otvor o rozměrech 15×15 cm, který se používá pro nabírání zrní z jámy.

Zemljanka, kterou jsem popisoval, je v tuto dobu prázdná. Majitele Belúdžové jí opustili před několika týdny z důvodu stěhování do Uzbekistánu společně s Džamir Chánem. Takových prázdných zemljanek zůstala v obci více než desítka po té, co se jejích majitele odstěhovali s Džamir chánem.

Podle slov sousedu tuto zemljanku pro belúdžského majitele, který jí teď opustil, postavil mistr - Peršan.

s.70 ŠULC, G.K. Polevye zapisy, 1929. Archiv MAE K1, op.2, Nr. 153

28.VIII. Ráno jsem vyrazil na svatbu, kterou pořádá Džanu chán pro svou neteř. Současně probíhala také svatba u jiných příbuzných Džanu chána, kteří bydlí v sousedství. Svatby spojili dohromady a oslava probíhala v gedanu Džanu chána, který byl prostornější a bohatší. Hosté se sjížděli od samého rána, a to nejen z osady Džanu chána, ale také jeho známí z Iolotanu od Kerim-chána, Aххх a Bayram-Ailu (Bayramaly).

Celkem se sešlo cca 200-250 můžu a asi 100 žen. Ženy seděli v samostatné místnosti, ve velkém kuduku, který byl postaven speciálně pro ně a pro tento den.

Tam se bavili tím, že zpívali a hráli na bubínky. Melodie byla stejná, jako když se hrálo na buben – na tři doby.

Ženy netancovali přesto, že Belúdžové mě ujišťovali, že i jejích ženy tančí. Avšak já jsem měl možnost pozorovat tanec dvou dívek pouze jednou a to v jejích vlastním gedanu a osadě Kerim-chána. Dívky si k tanci zpívali a třetí jím hrála na buben. To ale byli „luri“, cikánky. Bylo to během oslav u příležitosti obřízky jejich bratra.

Avšak zde, na svatbě, se ženy omezili pouze na zpěv.

V dálce bylo vidět blížící se dav hostů – žen. str. 71 bez pokračování

od str. 58 (asi Šulc)

Polštáře z kobercoviny a churdžiny a na podlaze byly rozloženy palasy a koberce, a to jak belúdžské, tak také turkmenské. Na podpěrných kůlech gedanu visí zbraně různého druhu.

Samotný Kerim-chán je vysoký, statný muž, který má asi 40-45 let. Má černý xxx knír a oholenou bradu. V domácím prostředí se pohybuje v belúdžském oblečení, které je prosté a čisté. Když jde do města, tak si obleče soukenné modré „galife“, které se zapínají nikoliv podle evropského zvyku, ale asiatským způsobem s xxx, ruské holínky, hedvábnou košili ruského střihu a perziánovou čepici kavkazského typu, na rameno si pověsí revolver Mauzer v dřevěném pouzdře, ozdobeném světlým stříbrem. Kvalitní jezdecký kůň má na sobě armádní sedlo.

Nikdy nevychází z domu beze zbraně, ani sám, vždy za ním jdou dva tělesní strážci, někdy i víc, kteří jsou ozbrojení 3mm puškami ruského vzoru. Popisuji Kerim-chána tak podrobně proto, tato osobnost dosud hraje poměrně významnou úlohu v belúdžském prostředí. Je vlastníkem poměrně rozsáhlého jmění, sestávajícího z několika tisíc kusů dobytka /převážně beranů/, má mezi belúdži velkou autoritu a je i chytrý, proto se za každou cenu snaží zachovat si postavení chána. Je pravda, že se mu to zcela nedaří. Belúdžové z Bayram-Aliyského okresu ho za svého chána neuznávají a nazývají ho během rozhovoru nepřítelem a banditou. Nicméně v aulu č. 92 jsem byl svědkem toho, jak Belúdžové s viditelným potěšením poslouchali píseň, věnovanou Kerim-chánovi.

Pod jeho vlivem jsou Belúdžové v Uolašském okrese, a zřejmě také v Serachském, kam často vyráží jeho emisaři. Stejně tak Kerim-chána často navštěvují zástupci Permet-jabských belúdžů. S přáním zachovat si své majetky souviselo také několik návštěv v začátcích zřízení belúdžského internátu a také předání dětem několika desítek dárku, čemuž učinilo přítrž vedení internátu.

U sebe doma se chová velmi pohostinně a nikdy nenechá odejít žádného návštěvníka, aniž by ho před tím nakrmil. Kerim-chán pochází z rodu Kelbеš, která podle slov některých xxx není v Belúdžistánu nijak početný, ani tady, v TSSR není zástupců tohoto rodu mnoho. Rodové složení belúdžů zde na území TSSR je velmi pestré a proto na Kerim-chána nelze pohlížet jako na rodového chána. Je to jen šikovný člověk, který dokázal v dobách revoluce, kdy Belúdžové loupili jak na území Turkmenistánu, tak také v Persii a v Afghánistánu, shromáždit vyhnance z řad lidí, kteří se nezřídka zřekli svých rodových vazeb, a zformovat z nich svou poslušnou armádu. Jeho postavení se upevnilo také díky tomu, že když po přestěhování o Iolatského okresu mu turkmenská vláda věnovala z politických důvodů několik desítek xxx, on je rozdal svým lidem.

Během naší návštěvy u Kerim-chána jsme ho zastihli, jak provozuje svou obvyklou zábavu – střelbu na cíl.…

zapisky_z_kunstkamery.txt · Poslední úprava: 28. 08. 2015 17:51 (upraveno mimo DokuWiki)